Článek z Mladé Fronty:
O Litvě se
nedá říci, že by sem rok co rok mířily karavany českých turistů. Upřímně
řečeno, našinec se dostává do úzkých, už když má Litvu přesně umístit na mapě.
Je to záhada, neboť turisté z ostatních částí světa si sem cestu dávno našli. K
litevským hranicím je to sice jen asi tisíc kilometrů, avšak jízda přes
nekonečné pláně v Polsku, bez dálnic a obchvatů kolem měst, se protáhne na
dobrých patnáct hodin.
Ještě u
města Augustów vládne hustý provoz a člověk podvědomě zatíná zuby při každém
předjížděcím manévru (proud kamionů je nekonečný stejně jako ochota polských
řidičů nasazovat svůj život), načež se rázem všechno zklidní.
Litva je
sice skoro stejně velká jako ČR, ale má jen asi třetinu obyvatel, čemuž
odpovídá i provoz na silnicích. Krajina dostává jiný ráz. Nízké pahorky
porostlé neprostupnými hvozdy střídají pastviny, které jen občas zdobí nějaké
to políčko. Do toho stovky jezer a jezírek. Vesnice málokdy lemují silnici,
častěji jsou tvořeny shlukem osamělých usedlostí ukrytých mezi stromy.
Hvozdy,
lesy a hájky dominují krajině, dokud se člověk z ničeho nic neocitne v hlavním
městě Vilniusu - ale i sem sporadicky šlehají zelené chvosty lesů zbavených
svého hájemství. Kdo by chtěl hledat ve Vilniusu Sovětský svaz, ať se toulá po
sídlištích na periferii.
Staré Město připomíná jiné doby, například vládu knížete
Gediminase ze 14. století se zbytky jeho hradu nad řekou Neris. Ve středověku
byla Litva nezávislým státem a na svou dobu uplatňovala velmi originální
politiku - ač sami pohani, vládci tolerovali vyznání všech náboženských směrů.
Zachovaly se zde proto památky v podobě svatostánků všech církví. Katolické
kostely (nejznámější je kostel svaté Anny) stojí po boku evangelických chrámů,
zatímco pohádkově nasvícená fasáda pravoslavného chrámu svatého Mikuláše pomáhá
pozdním chodcům uniknout svodům nočního života hlavního města. A těch není
málo.
Pivo značek Utenos či Kalnapilis chutná výtečně, komu to nestačí,
může ochutnat medovinu Krupnikas a procházku zakončit v nočním klubu Night
Striptease Club Exclusive, kde vystupují zaručeně největší krásky severu. Až
vás znudí Vilnius, můžete se vydat do nedalekého Trakai, kde se nad jezerem
tyčí majestátní středověký hrad, nebo dále do malebného Kaunasu anebo ještě
dále do přímořských lázní v Palanze.
Ať již však pokračujete dále do Lotyšska či nikoli, na zpáteční
cestě se nezapomeňte zastavit v parku Grutas. Těsně před vjezdem do lázeňského
městečka Druskininkai je ten nejokázalejší skanzen komunismu na světě. Je to
vlastně "minigulag" (obklopují jej vodní příkopy se strážními
hláskami, z nichž se neustále linou budovatelské písně) protkaný vysypanými
cestičkami, podél nichž se tyčí všechny sochy komunistických potentátů, které
se organizátorům podařilo sehnat.
Uprostřed gulagu" je malé muzeum, v němž teprve
oceníte moudrost bývalých sovětských vládců a také jejich smysl pro poezii.
Zarecitujte si spolu s Nikitou Chruščovem báseň o kukuřici: Pusť vezdě
rozprostranitsa / kukuruzy novyj sort. Pusť poslužat kukuruza / dlja Sovětskovo
sojuza! Humorné? Jak pro koho. Do podobných koncentračních táborů bylo svého
času deportováno na 360 000 obyvatel Litvy. Pokud tedy potkáte skupinu
návštěvníků ze Sibiře, raději se nesmějte příliš nahlas.
Může se hodit
Do Litvy není třeba vízum ani velký obnos peněz - zdejší
ceny odpovídají českým. Na zájezdy do Pobaltí se u nás specializuje jediná
cestovní kancelář - Pobaltí.cz. Další informace získáte na www.pobalti.cz nebo
na telefonu 0312/688 577.
PĚT ODPOVĚDÍ PRO TY, KTEŘÍ SI PLETOU LITVU S LOTYŠSKEM
1.
Jak se tam mluví, rusky?
Nikoli, litevsky. Tato řeč patří spolu s lotyšštinou mezi
pobaltské jazyky, které tvoří zcela samostatnou skupinu (Litevci a Lotyši si
však navzájem nerozumí). Většina Litevců nicméně rusky plynně hovoří, ačkoli dá
trochu práce je k tomu přemluvit.
2.
Je Litva skanzenem SSSR?
Možná, ale o nic více než Praha. Litevci až na výjimky
považují éru SSSR za svou národní tragédii a snaží se po ní vymazat všechny
stopy. Činí tak se směsicí upřímného zápalu a notnou dávkou černého humoru (viz
Gutas Park).
3.
Je to chudá země?
Přes absenci jakýchkoli informací jsou Češi bůhvíproč
skálopevně přesvědčeni, že Litevci jsou podstatně chudší než oni. Omezme se na
jediný údaj - průměrný plat v Litvě dosahuje asi 11 tisíc Kč při velmi
podobných cenách, jako jsou české.
4.
Co se dá tak daleko na severu dělat?
Navštívit staré hrady, sbírat houby v hlubokých, hustých
lesích, plavit se po stovkách přírodních jezer, pojídat chutné pokrmy u dobrého
piva a hořícího krbu (běžná součást restaurací) anebo a to není legrace - se
vyhřívat na písečných plážích u překvapivě teplého moře.
5.
Jak si stojí Češi v Litvě?
Jakožto Čech nemáte ve světě větších přátel než Litevce
(snad kromě Lotyšů). Tato skutečnost je poněkud překvapující. Nejenže všichni
Litevci znají Prahu, kterou používají jako přestupní stanici pro cesty na
Západ. Také bedlivě sledují naše osudy, znají naše sportovce, a dokonce i
spisovatele. Tiše nám závidí naše členství v Severoatlantické alianci.
Připravte se na to, že během návštěvy Litvy budete dříve či později pověřeni
doživotní funkcí neoficiálních vyslanců této země v zahraničí. Při naší
ignoranci vůči Pobaltí jako celku je to to nejmenší, co pro tento region můžete
udělat.
LUBOMÍR HEGER,
lubomír.heger@mfdnes.cz
Článek z Mladé Fronty:
˝Co vás napadne, když se řekne
Česko?˝ pokoušeli jsme sympatickou Mildu u sklenice hutného litevského
chmelového moku za dubovým stolem v jedné vilniuské pivnici. ˝Praha, hodně
lidí, Švejk,˝ odtušila bezprostředně. Byl to zásah do černého. První, co nás
napadlo po patnácti minutách jízdy od hranic, bylo: A kde tu jsou lidi?
Lesy, louky a kdesi mezi nimi porůznu
roztroušené usedlosti. Ráj pro milovníky nerušeného pobytu v přírodě. V
průvodci jsme si pak našli i údaje potvrzující, že první dojem neklamal. S 58
obyvateli na kilometr čtvereční působí tato pobaltská republika na Čecha jako
panenské místo vybízející k odhalování a objevování skrytých krás. Pro člověka,
který bydal dohromady ještě méně vědomostí o Litvě než Milda o Česku, není
ostatně v této zemi o překvapení nouze. Již onen zvláštní pocit, že od našich
hranic jedete stovky kilometrů na sever a především na východ, a když dorazíte
do prvního litevského městečka, seznáte, že jste zas ve střední Evropě. Po
historickém centru Vilniusu, překvapivě rozlehlém, můžete nachodit kilometry, a
stále objevujete nová zákoutí. Na své si přijdou milovníci baroka, především
jeho klasicistních forem. O to víc ale vynikne jako třešnička na dortu
gotizující kostel svaté Anny, o němž legenda praví, že si ho chtěl okouzlený
Napoleon odnést v dlani k sobě domů. Je to něco mezi písní z cihel a
šperkařskou studií.
Svět hospůdek: Co je pro návštěvníka z Česka, především z jeho pivní oblasti,
hodné zaznamenání, je příjemně hustá síť hospod a hospůdek. Brouzdat se
večerním Vilniusem můžete celé hodiny vysíleni nedostatkem nebudete. I zde jste
objeviteli. Každá z pivnic má svou atmosféru - od selských dvorů s hrubými
stoly až po starobylá sklepení. Desítku, ba i dvanáctku najdete sotva. Typickým
mokem jsou různé odrůdy černého piva, které se, zprůměrovány, rovnají naší
šestnáctce. Pokud chcete dokončit procházku po noční metropoli, aniž byste
riskovali ztrátu orientace, je dobré nepohrdnout místními chřupavými zákusky.
Usmaženými hranolky černého chleba, na které si podle chuti a výdrže partnerky
roztíráte česnek. A na stejném talíři servírovanými prouzenými kousky vepřových
oušek. Posezení v pivním sklípku má i další výhodu - i přes průměrné jazykové
dispozice se dozvíte téměř vše, čím tato země žije. Pro začátek ale stojí za to
zaposlouchat se do litevštiny, která nemá nic společného s žádným z běžných
jazyků. Šišlají tu podobně jako Poláci, ale ozývají se i tvrdší tóny. Život na
severu nikdy nebyl procházkou růžovým sadem a vydrželi ti otužilejší. Při
jednom rautu pro podnikatele i státní úředníky jsem s obdivem registroval, že
tu téměř chybí typ ˝tlustých zátylků˝ a vdolkovitých postav, tolik obvyklý u
nás. Samostatnou kapitolou jsou ale především ženy. Je v nich cosi ze skandinávské
odtažitosti a současně i dávka slovanské poddajnosti. Žádná kost a kůže, ale
zároveň ani měkkost forem. Spíše uchvacující pružnost. Flirt se tu pro vás
stane potěšením - s přesně vyváženou dávkou vstřícné výzvy, plachosti a
distance opravdové dámy. Jeden z místních hoteliérů nám prozradil, že mnoho
dívek jen čeká na možnost provdat se na Západ. Tomuto dorostu ale ještě chybí
ona přitažlivá vyzrálost. Svůj čas ale nevěnujte jen velkosvětské konverzaci.
Uniklo by vám třeba poznání toho, jak nás s Litevci spojuje prožitek cizí
nadvlády. Litva ho měla o sedm let delší a v hrůznějších rozměrech. S výjimkou
Irska s jeho hladomory a masovým exodem snad neexistuje jiná oblast Evropy, kde
by vás při pohledu na křivku vývoje počtu a národnostního složení obyvatel tak
zamrazilo, jako právě v případě Pobaltí.
Jen pro silné povahy: Na sklepních žalářích vilniuské centrály KGB, dnes zpřístupněných,
by mělo viset varování: Citlivým povahám vstup nedoporučen. Zvlášť když
přijdete po ránu a sklepní kóje pro dva vězně, kde v dobách ˝vítězného
komunismu˝ bylo natěsnáno až dvacet lidských bytostí, procházíte zcela sami.
Máte pocit, že jste se ocitli ve stroji času. Každým pórem cítíte, jaké to je,
když vás z cely prosycené výpary moči a potu vyvádějí jedenkrát za měsíc do sprch,
kde na vás pro vlastní potěšení pouštějí střídavě vřelou a ledovou vodu. A pak
přijdete do popravčí místnosti, v níž vám starý pán, jenž jí unikl jen o
vlásek, ukazuje na fotografiích a pak pod prosklenou podlahou to, co po elitě
národa zůstalo. Po katolickém knězi jen brýle, po sympatickém důstojníkovi
nakouřená lulka. Historie to není tak vzdálená. Před televizní věží jsou dodnes
pomníčky, připomínající třináct obětí masakru z ledna 1991, kdy sovětská
soldateska rozháněla davy ochránců nezávislého vysílání. Najdete tam ale i
prosbu o odpuštění psanou v azbuce.
Lenin mezi břízkami: Pokud pojedete do litevské
metropole autem, stojí za malou odbočku Grutas Park u lázeňského městečka
Druskininkai. Místní podnikatel, milionář a současně mimořádně respektovaná
osobnost tady nechal vysušit svůj bažinatý pozemek. Svezl sem monumentální
pomníky sovětské éry. Mezi břízkami na vás vykukuje Lenin i domácí litevští
velikáni. Studovat někdy i řemeslně zajímavé plastiky sem jezdí znalci až ze
zámoří. Pokud vás unaví procházka či emoce, načerpáte rychle síly v kolibě s
krbem a skvělou kuchyní. Můžete si ale poručit i sledě se dvěma deckami vodky
na zdar Stalina. Na druhou stranu od Vilniusu je zas častým cílem návštěv hrad
Trakai, umístěný mimořádně fotogenicky na ostrově uprostřed jezera. Místo
prohlídky poměrně chudé expozice uvnitř stojí spíše za to projít se po pobřeží,
kochat se okolím a prohlédnout si i stánky se suvenýry. Nemusíte patřit zrovna
k milovníkům jantaru, ale přece jen vás upoutá nabízená rozmanitost tohoto
litevského přírodního bohatství. Nejcennější je prý bílý, ale pocit dávných
věků, než se z pryskyřice stal vyhledávaný šperk, vane spíše z temně zelených
kousků, pokud možno nebroušených. Ceny tu jsou dosti vstřícné. Představujete
si, jak byste je sami mohli nacházet na písečném pobřeží Baltu, a mrzí vás, že
to musíte odložit až na jindy. Svou vizitku nám Litva nabídla alespoň na
mezinárodním turistickém veletrhu přímo ve Vilniusu. K notoricky známým
destinacím patří především přímořské letovisko Palanga se širokým výběrem
ubytování od luxusních hotelů až po cenově dostupná sanatoria. Na velké koupání
v moři teplém i v sezoně nějakých osmnáct stupňů to sice možná není, ale
spočinout na pláži stojí za to už kvůli krásné mořské scenérii. Znalci vyrážejí
především na velkou písečnou kosu, která se táhne o něco jižněji od přístavu
Klaipeda. Nedoceněným hitem jsou ale zcela jistě rozvíjející se možnosti
agroturistiky. Poměrně levně je možné vybrat si z bohatého katalogu pronájem
odlehlé usedlosti nebo srubu a stát se pánem místních jezer a lesů. Na
vypůjčeném kole nebo i na koni můžete brázdit krajem. Sami Litevci nejraději
jezdí do chráněné jezerní oblasti u města Ignalina na východě. S Vilniusem se
bezpochyby rozloučíte s jistou nostalgií. Při zpáteční cestě po polských
dálnicích si nakonec řeknete, že oněch deset tisíc, za které si můžete pořídit
prodloužený víkend s leteckou dopravou, za to stojí. Vlastně jste se Mildy
zapomněli zeptat, zda je vdaná. Ale zcela jistě jezdí skvěle na koni.Co byste
měli vědět o Litvě
Kuchyně: Typická jídla jsou chutná, ale těžká.
Základ tvoří černý chléb, bramborové placky, vepřové. Pozor na průvodci
doporučované plněné bramborové knedlíky cepelinai. Slanina uvnitř a škvarky se
smetanou svrchu mohou udělat divy. Hlavní chod v běžné restauraci pořídíte od
sta korun, pivo je asi za padesát korun.
Jak se tam dostat: Vízum nepotřebujete. Autem
přes Polsko to trvá asi 14 hodin, zpáteční autobusová jízdenka vyjde na necelé
4000 korun. V Česku existuje jediná specializovaná cestovní kancelář Pobaltí
(www.pobalti.cz, tel. 0312/688 577). Nabízí i třídenní víkendové pobyty ve
Vilniusu v ceně 10 000 korun s ubytováním a leteckou dopravou.
Doprava: Městská hromadná doprava je bez
problémů, lístek v autobuse či trolejbuse dostanete i u řidiče. Kilometr na
taxi vyjde ve Vilniusu asi na 10 korun. Autopůjčovny mají ceny obvyklé i u nás.
Benzin je o něco lacinější. Rozšířené jsou půjčovny jízdních kol, zato tradice
značených turistických stezek není zavedena pořiďte si mapu.
Praktické rady: Běžně se domluvíte rusky. U
pracovníků v oblasti turistiky a mladší generace je častá angličtina. Základní
informace pro turisty získáte na vládní internetové stránce www.tourism.lt.
Měnová jednotka litas si udržuje poměrně stálý kurs (něco pod 10 korun). V případě
problémů kontaktuje český konzulát ve Vilniusu (003702/661 041).
Ubytování: Ceny se pohybují v podobné relaci
jako v Česku (skromnější dvoulůžkový pokoj ve Vilniusu vyjde asi na 1400
korun). V rámci agroturistiky seženete ubytování od 150 po 1000 korun na osobu,
běžně okolo 350 korun. (Základní údaje na www.travel-lithuania.com)
Lidové
noviny, Cestování, 16.03.2002, Pavel Máša
Článek z bývalého Rudého Práva:
Elektronický
archiv deníku PRÁVO spravovaný společností NEWTON Information Technology, s. r.
o. http://pravo.newtonit.cz
Datum:
08.06.2002
Autor: Josef Miškovský
Zdroj: Právo
Strana: 14
Riga, největší město Lotyšska a Pobaltí, je zajímavá hlavne
kulturními a historickými památkami. V jejím okolí se však nachází nekolik
prímorských míst, která uspokojí i ty, co o dovolené chtejí predevším
odpocívat. Lotyšská metropole minulý rok oslavila 800. výrocí svého založení. A
je treba zduraznit, že i díky tomuto výrocí bylo v posledních letech v Rize zrekonstruováno
mnoho památek. Na Radnicním námestí (Rátslaukums) v centru mesta zárí novotou
Dum Cernohlavcu (Melngalvju nams). Gotická budova ze 14. století patrila ve
stredoveku cechu, jehož clenové nosili cerné pokrývky hlavy (odtud její název).
Dum byl znicen za 2. svetové války a nyní je znovu chloubou mesta. Dojem z nej
trochu kazí nevzhledná moderní budova delící Radnicní námestí od námestí
Lotyšských strelcu (Latviešu strélnieku laukums). Sídlí v ní však pozoruhodné
Muzeum okupace Lotyšska, kde se mužete dozvedet všechno o nacistickém a
sovetském režimu v Pobaltí. Další krásné stredoveké domy stojí na ulici Skárnu
v samém centru mesta. Blok techto domu je zakoncen kostelem sv. Jana ze 13.
století. Naproti nemu stojí kostel sv. Petra, jehož 123 metru vysoká vež je
jednou z dominant Rigy. Jeho drívejší drevená konstrukce, znicená za 2. svetové
války, byla svého casu nejvyšší v Evrope. Další tri krásné domy, kterým se ríká
Tri bratri, stojí na ulici Mazá Pils. Každý z nich predstavuje odlišný stavební
sloh od gotiky po baroko. Ve meste, jehož historické centrum je od roku 1997 na
seznamu svetového kulturního dedictví UNESCO, se zachovalo i nekolik drevených
budov, postavených nekdy v dobách vzniku dnešní lotyšské metropole. Pro rižskou
architekturu je však jedním z nejcennejších souboru ulice Alberta s budovami ve
stylu secese, o nichž se ríká, že jsou snad nejzachovalejším souborem
modernistické architektury v Evrope. Další nej... drží varhany v kostele sv.
Trojice. Mají 6786 píštal a jsou to údajne nejvetší kostelní varhany na svete.
Budete-li pobývat v Rize, urcite si zvlášte v léte nenechte ujít návštevu
prímorského letoviska Júrmala, které se táhne v délce asi 30 kilometru smerem
na západ od Rigy. Júrmala je nejvetším prímorským lázenským mestem v celém Pobaltí.
Kvalita vody v Rižském zálivu, dríve velmi znecišteném zvlášte v okolí Rigy i
Júrmaly, se v 90. letech výrazne zlepšila. I to je jedním z duvodu, proc se do
Júrmaly rychle vrátili nejen domácí, ale i zahranicní návštevníci. Presto je
dnes význam Júrmaly menší než v dobe, kdy se sem jezdili rekreovat a lécit
vysocí carští úredníci i nejvyšší predstavitelé sovetského politbyra. Júrmala
však nemá jen kilometry hezkých píscitých pláží. Na príjemné vycházky je možné
se vydat po júrmalských rezidencních ctvrtích, stavených v 19. a pocátkem 20.
století. Rezidencní bloky reprezentují zajímavé stavební slohy (secese,
funkcionalismus, novogotika atd.). Proto byla Júrmala zarazena na Seznam
svetového kulturního dedictví UNESCO. Júrmalské hotely vetšinou nabízejí
kvalitní ubytování za pomerne vysoké ceny (i v Rize lze na levnejší hotel
narazit s vetší pravdepodobností). Je však možné nocovat v nekterém z
júrmalských kempu (napr. Vaivari ve stejnojmenné ctvrti), ceny se pohybují mezi
3 a 7 laty (180-420 Kc) za osobu a noc v chatce a 1,50-2 laty za osobu ve
stanu. Do Júrmaly se lze z Rigy snadno dostat prímestskou železnicí (tzv.
elektricka), která jezdí každých 10-30 minut. Informace: v Júrmale na Jomas 42
(ctvrt Majori), e-mail: jurmalainfo@mail.bkc.lv, v Rize na Ratslaukums 6 (v
Dome Cernohlavcu), e-mail: tourinfo@lgs.lv. Lotyšská Júrmala patrí k
nejoblíbenejším prímorským letoviskum v celém Pobaltí. Dum Cernohlavcu, jedna z
hlavních pozoruhodností lotyšské Rigy, znicené za 2. svetové války, byly znovu
postaveny v puvodní podobe.
NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2001
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2001
*
*